Jsme ti špatní, pokud se dokážeme uchýlit k věcem, které by nikdo neměl činit? Ale jsme i ti dobří, pokud v sobě přechováváme pouze Světlo? Jak tenká hranice mezi světlem a temnotou občas je… a jak složitá a nepochopitelná je lidská duše. Životem nás provázejí otázky, na které málokdo dokáže nalézt odpověď. Každý z nás má své vnitřní démony… ale jen zlomek z nás je dokáže přijmout za svou součást. Protože občas nás právě naši démoni dokáží udržet naživu… a ostatním dáme možnost dál žít. Otázka tedy zní: jakou cenu má lidská duše?
Z bezvědomí ho probral jeho vlastní výkřik pln agonie. Kdyby to byl alespoň typ toho milosrdného bezvědomí beze snů, bez myšlenek… bez noření se do hlubin duše plné hlubokých a až příliš čerstvých šrámů. Ale nebyl. Kdyby alespoň z fyzických muk, které se nedaly popsat žádnými možnými slovy, unikl do světa, kdy jeho vlastní hmotné tělo s ním bylo spojeno jen tenkým provazcem, pomocí kterého se ke své tělesné schránce vracel zpět jako vodák na voru zpět ke břehu… ale on nebyl. Ze hmoty pouze unikl jen do své mysli, která se hemžila nočními můrami, obrazci posledních hodin jeho života.
Byl mrtev… jeho fyzické tělo již nebylo naplněno životem. Přesto byla jeho duše vytržena ze spárů smrti a uzavřena do jeho těla železnými okovy. Přesto cítil bolest, i když by tomu tak nemělo být.
Z očí mu steklo po tváři několik slz bolesti vycházejících z nejhlubších zákoutí jeho mysli. Slzy přepětí duše, která se nechtěla vzdát bez boje. Chtěl se zhluboka nadechnout, ale plíce ho odmítaly poslouchat. Jednalo se jen o pouhý zvyk z života před tím… z života, na který si ještě stále pamatoval. Ale i kdyby mohl, zatuchlý vzduch pln hniloby a rozkladu by to všechno ještě více zhoršil.
„Stále vzdoruješ,“ ozval se hlas, vysušený stejně jako starý pergamen z dob před Rozdělením, a připomněl mu tak, že noční můry, které prožíval ve stavu bezvědomí, byly ve srovnání s realitou plné namodralého nebe a růžových mraků těsně před setměním.
Sir Zeliek se pokusil sevřít ruce v pěst, ale potrhanými nehty a kladivem rozdrcenými konečky prstů se jen dotkl řetězu, který procházel skrze jeho dlaň druhou stranou ven a rozdíral mu již mrtvou tkáň a kosti v ní.
„Možná jsi po tom všem ztratil pojem o čase,“ pokračoval hlas v temnotě jeho cely.
Zeliekova mysl se přes tu všechnu bolest probrala lichovými slovy. Doopravdy nevěděl, jak dlouho tu byl. Jak dlouhý čas uplynul od doby, kdy se to tak šíleně a navždy zvrtlo… od doby, kdy už nebylo návratu. Ani se nepokusil pohnout zkrvavenými pobledlými rty, aby vytvořil nějaká srozumitelná slova.
„Dva týdny uplynuly tam venku, ale tvá duše stále vzdoruje. Copak je ti tak drahocenná, že se jí nechceš vzdát?“ Postava konečně vyplula z temnoty cely. Krysy se rozprchly do všech stran. „Je to snad něco, co ti stojí za tu bolest? Za takovou bolest ti nestojí nic… rozhodně ne tvá duše. Vím, co jsi zač. Vím, co se skrývá za tvým přesvědčením, díky kterému schováváš to, co doopravdy jsi.“
Popelavá ruka zakončená smrtonosnými drápy, schopnými prorazit jakoukoliv zbroj bez ohledu na tloušťku i bytelnost, jej uchopila za zkrvavenou bradu a pozvedla ji. Zeliek neuhnul očima, jakmile se jejich pohledy střetly. To, co na něj shlíželo, mělo s lidskou bytostí jen pramálo společného. Byla to odporná zrůda, kostlivec… lich. Lich, který ho tak dlouho a krutě mučil.
„Tak řekni: proč je pro tebe ta tvá dušička tak důležitá? Zbyla ti jen bolest a utrpení. Co s ní chceš asi tak dělat?“
Zeliek se pokusil vytvořit lehký úsměv na rtech, ale ty byly ztuhlé a každý jeho pohyb ho nesmírně bolel.
„Nechám si ji… Nikdy vám… ji… nevydám.“ Hlas mu přeskakoval vysílením z bolestivého křiku. I přesto, že to byl hlas již těžko rozeznatelný, stále v sobě nesl stopy odhodlání a odporu.
„Pokud tomu tak skutečně bude, všechno, čím sis teď prošel, bude ničím, ve srovnání s tím, co ti ještě udělám.“ Lich ho pustil a stále se ještě vznášel v jeho blízkosti. „Možná bychom se mohli znovu podívat na tvůj světský život, který každému šel příkladem. Možná si v něm už konečně najdeš něco, co by ti napovědělo, že již nemá cenu odporovat.“ Studená popelavá dlaň se dotkla jeho čela. Zeliek věděl, co nastane. Ale byl připraven… tak jako nikdy před tím.
Sarah! Aneth!
Template:Inner Demons